4 důkazy proti evoluci

Podle Darwinovy teorie vznikly všechny organismy pomalu a postupně díky řadě malých změn, které musejí vždy přinést organismu nějakou výhodu. Evoluční pochody pak zachovají výhodnou změnu, což vede k vývoji dokonalejších druhů. Darwin řekl, že pokud by vědci v budoucnu objevili nějaký orgán nebo organelu, která nemohla vzniknout postupně řadou malých změn, celá jeho teorie by se zhroutila.

Co tím myslel? Pokud by existoval nějaký orgán, který může fungovat pouze tehdy, jsou-li všechny součásti na správném místě, znamenalo by to, že se nemohl vyvinout postupně, protože by byl  nefunkčním.  Vědci tento fakt nazývají "Nezjednodušitelná složitost"-poprvé použitý Dr. Behem, autorem Darwinovy Černé Skříňky. . Uvedeme příklad s pastičkou na myši. Pastička se skládá z pěti základních částí. Aby mohla fungovat, musí být vše na správném místě.  Pokud by jen jedna část chyběla, celá patička by nefungovala. V přírodě vědci objevili spoustu takto nezjednodušitelných složitostí. Jednou takovou je bičík bakterií.

První důkaz: bičík bakterií

Při zkoumání pod elektronovým mikroskopem vědci zjistili , že bičík bakterií se skládá ze stejných částí jako přívěsný lodní motor.  (Obr 1) Má něco jako lodní šroub, hnací hřídel, rotor a stator. (Obr 2) (Obr 3) Z hlediska evoluce není možné, aby něco tak dokonale skloubeného vzniklo úplnou náhodou. Není ani možné, že by si ho bakterie zesyntetizovala sama ze součástek, které již dříve obsahovala. Součástky bičíku se totiž skládají z aminokyselin a bičík obsahuje pouze 10 aminokyselin, které se již vyskytují v jiných částech. Ostatních 30, které bičík obsahuje by si musela bakterie někde půjčit. Pokud by ale některá součást chyběla, celý bičík by byl nefunkční. Nemohl se tedy vyvinout postupně. Bakterie by měla bičík, který se nehýbe, což není výhodná změna a evoluční procesy by musely vést k eliminaci této změny, ne ustálení. Aby byl bičík funkční, musel se objevit se všemi součástkami na správném místě.

Celá buňka se dá přirovnat k jedné velké továrně. Když Darwin uvažoval o tom, že život vznikl z jednoduché buňky, myslel si, že se  skládá pouze z obalu a něčeho jako želé uvnitř. Nebylo pro něj tedy těžké tvrdit, že bakterie vznikla díky kombinaci náhod během velkého časového úseku. Netušil ale, z jakých částí se buňka opravdu skládá. Dá se říci, že obsahuje molekulární stroje; jako kamiony, které přepravují zásoby z jednoho konce buňky na druhý; stroje, které zachycují energii ze slunce a převádí ji na využitelnou energii a stroje se smysli stejnými jako lidské tělo - sluch, čich, hmat, chuť a dotek. Dokonce stroje zajišťující funkce jako dýchání, srážlivost krve a reakce imunitního systému. Když pozorujeme tyto stroje, logicky si pokládáme otázku: "Kde se tam vzaly".

Stále více vědců se přikládá k teorii, že tyto stroje  nemohly vzniknout a naprogramovat se čistě náhodou, ale někdo inteligentní je musel navrhnout. Když archeologové naleznou na kameni vytesané hieroglyfy, nepřemýšlejí o tom, že mohly vzniknout samy kvůli vodě a větru, ale podle informace v nich obsažené  mohou usuzovat, že za vznikem těchto hieroglyfů stojí nějaká inteligence.

Stejné informace se dají nalézt v DNA jakéhokoli organismu. Obsahuje přesný stavební postup tvorby celého organismu a to v přesném pořadí. Některé části buňky se musejí postavit až po tom, co již jiné existují, stejně jako střecha domu se musí stavět až po postavení základů a stěn.

DNA tedy obsahuje dokonalý stavební plán, s časovým harmonogramem stavby jednotlivých částí a vědci nemají tušení, kde se tyto informace vzaly. Může to však ukazovat na někoho inteligentního, kdo tyto složité stroje a pracovní postup navrhl, jinými slovy inteligentní design všeho živého na zemi.

Druhý důkaz: oko

Oko je dalším neredukovatelným systémem. Už jsem se zmínil o tom, že oko svou složitostí představovalo problém i pro Darwina. Oko se totiž nemohlo vyvíjet postupně, protože jeho součásti jsou na sobě vzájemně závislé. To ale ještě Darwin netušil, co nám odhaluje jeho černá skříňka, kterou otevřela biochemie.

Co říká tento vědní obor o mechanismech, díky kterým vidíme? Zde je velmi zjednodušený popis:

Světlo dopadne na sítnici a reaguje s molekulou, která okamžitě změní tvar. Změna tvaru přiměje protein zvaný rodopsin, který je s touto molekulou úzce spojen, aby také změnil tvar. Změna tvaru rodopsinu způsobí, že se spojí s další bílkovinou tranducinem. Když k tomu dojde, tranducin vypustí malou molekulu a přijme jinou, která se nepatrně liší, na její místo. Protein tranducin je nyní spojen s třetí bílkovinou fosfodiesterázou, která má schopnost „odkrojit” třetí molekulu, která snižuje počet kladně nabitých sodíkových iontů. Výsledná nerovnováha kladných a záporných sodíkových iontů uvnitř a vně buněčné membrány způsobuje elektrické napětí, které je přenášeno očním nervem a mozek jej převádí na zrakový vjem. Co se potom odehrává v mozku, aby pak následně vytvořil vidění - to je další úžasná, ale složitá věc…

Černá skřínka zraku byla otevřena. Pro evoluční teorii už není postačující uvažovat pouze o anatomických strukturách celého oka tak, jak to dělal Darwin v 19. století (a jak to popularizátoři evoluce činí dodnes). Každá z anatomických struktur, kterou Darwin považoval za velmi primitivní, ve skutečnosti představuje překvapivě složité biochemické procesy, které nelze zakrýt řečnickým uměním. Jak napsal Behe:

„Darwinovy obrazné skoky z vršku na vršek se nyní v mnoha případech ukazují být velkými dírami v pečlivě vytvořeném stroji. Na vzdálenosti, které kdybychom je chtěli překonat během jediného výletu bychom potřebovali vrtulník.”

Důkaz číslo tři: brouk ostřelovač

Dalším důkazem je na první pohled nezajímavý tmavý brouk velký asi centimetr. To, co ho proslavilo, je jeho nezvyklý způsob obrany. Otvorem v zadečku je schopen vystříknout na svého nepřítele vřící kyselinu. Ale jak je schopen ve svém těle nosit vřící kyselinu, aniž by si sám ublížil? Odpovědí je, že tento brouk využívá chemického procesu, který probíhá následovně:

Žlázy umístěné v břiše brouka produkují dvě chemické látky - peroxid vodíku a hydrochinon. Jsou uchovávány ve sběrných měchýřcích. Pokud se tyto dvě látky smíchají, dochází k výbušné reakci, ale pouze za přítomnosti speciálního enzymu jako katalyzátoru. Katalyzátor je chemická látka, která mění poměr chemické reakce aniž by sama byla použita v tomto procesu. Bez tohoto katalyzátoru by chemická reakce mezi oběma látkami byla příliš pomalá na to, aby byla pro nepřítele nebezpečná. Když se blíží nebezpečí, brouk ze sběrných měchýřků uvolní do výbušné komory jednotlivé látky. A zároveň je do této komory z blízkých žláz vstříknut katalyzátor. Nyní to z chemického hlediska začne být zajímavé. Peroxid vodíku se rychle rozkládá na vodu a kyslík. Kyslík reaguje s hydrochinonem, čímž vznikne ještě více vody a velmi dráždivá chemikálie zvaná chinon. Při těchto reakcích dochází k uvolňování velkého množství tepla. Teplota roztoku se blíží k bodu varu a část se vlastně přemění na páru. Pára a kyslík vytváří velký tlak na stěny „výbušné komory”. Svěrač je nyní uzavřen, ale je to nyní jediná cesta, kudy může uniknout vřící směs. Svaly obklopující kanálek umožňují, aby se proud páry zaměřil na útočníka. Výsledkem je, že nepřítel brouka je spálen vřícím roztokem chinonu.

Jak se tento obranný systém vyvinul? Tvrdit, že se tento složitý obranný systém vyvinul proto, že požadované látky se využívají na jiných částech těla - což je přesně způsob, jakým to někteří evolucionisté vysvětlují - je totéž jako říci, že automobil může vzniknout na vrakovišti jednoduše proto, že se zde najdou všechny nezbytné součástky. To malé zvířátko má zajímavý nedělitelně složitý mechanismus, který nemůže fungovat, pokud zde nejsou přítomny určité látky a struktury ve správné konfiguraci a ve správném čase.

Čtvrtý důkaz: srážlivost krve

Jeden z nejkomplikovanějších systémů v těle živočichů je proces srážení krve. Většinou si téměř nevšimneme malých škrábnutí nebo říznutí, která za chvíli přestanou krvácet (pokud nepatříte mezi malý počet hemofiliků). Vůbec nepřemýšlíme o zázračných procesech, které způsobují, že krvácení přestane. Když nad tím začneme uvažovat, přijdeme na to, že musí být splněny určité podmínky, aby tento systém mohl bezchybně pracovat v celém těle. Musí vzniknout krevní sraženina, která by zabránila trvalému krvácení a ztrátě života. Sraženina se musí vytvořit na správném místě, jinak by mohla zabránit průchodu krve v životně důležitých oblastech. Musí vzniknout ve správnou chvíli, pouze tehdy, kdy je to potřebné. Vzniklá sraženina musí být také dostatečně silná a pevně uchycená, aby odolala tlaku krve. To je důvod, proč Behe přirovnává systém krevní srážlivosti k padajícímu dominu. Je to série událostí, které jedna po druhé vedou ke kýženému cíli. Celý složitý systém tvoří látky jako fibrinogen, trombin, akcelerin, proakcelerin, glutamátové zbytky, kallidrein, atd.

Behe ve své knize píše:

„Když se. zvíře řízne, protein zvaný Hagemanův faktor se přilepí na povrch buňky blízko zranění. Vázaný Hagemanův faktor je potom rozštěpen proteinem zvaným HMK a vznikne tak aktivovaný Hanemanův faktor. Pak aktivovaný Hanemanův faktor okamžitě přeměňuje jiný protein zvaný prekalikrein na jeho aktivní formu zvanou kalikrein. Kalikrein pomáhá HMK urychlit přeměnu většího množství Hanemanova faktoru do aktivní formy. Aktivovaný Hanemanův faktor a HMK potom společně transformují jiný protein PTA do jeho aktivní formy. Aktivovaný PTA naopak společně s aktivovanou formou jiného proteinu zvaného konvertin přeměňují protein zvaný Christmas faktor na jeho aktivní formu. Nakonec tento aktivovaný Christmas faktor spolu s antihemofiliakovým faktorem (který je sám aktivován trombinem způsobem podobajícím se procesům s proakcelerinem) mění Stuartův faktor do jeho aktivní formy.”

Pokud jste porozuměli tomu, co jsem tu napsal, pak jste asi odborníky v oblasti hematologie. Já jsem zařadil tento odstavec proto, abych poukázal na složitost tohoto systému. A to je popis pouze části celého procesu. Poté, co se zastaví krvácení, začíná proces uzdravování. Růst nových buněk je také pevně pod kontrolou. Musí vzniknout správný druh nebo druhy buněk, a to pouze v množství, které je potřebné a buňky se musí spojit, aby vznikla tkáň stejného tvaru jaký vyžaduje místo zranění.

K jakému závěru Behe došel na základě biochemických důkazů? Říká:

„Většina biochemických systémů byla navržena. Neobjevily se zde na základě přírodních zákonů ani díky náhodě nebo nezbytnosti; byly naplánovány. Tvůrce věděl, jak tyto systémy mají vypadat a pak učinil kroky pro to, aby vznikly. Život na zemi v jeho nejprimitivnější formě v těch nejdůležitějších prvcích je výsledkem inteligentní. činnosti... Ve světle nesmírné složitosti buněk, kterou moderní biochemie odkryla, jsou vědci naprosto ohromeni. Žádný absolvent Harvardské Univerzity, člen Národního Institutu zdraví, Národní akademie věd nebo laureát Nobelovy ceny - nikdo není schopen popsat, jak by se bičíky, zrak, krevní srážlivost nebo jiné biochemické procesy mohly rozvinout na základě Darwinovy teorie. Ale my lidé jsme zde. Rostliny a zvířata jsou zde. Složité systémy jsou zde. Všechny tyto věci nějak musely vzniknout: jestliže ne tak, jak to řekl Darwin, pak tedy jak?”

To je Beheův silný důkaz, že je zde inteligentní tvůrce. On ho nepojmenoval ani nehledal, přesto však uznává jeho existenci. Závěr, ke kterému Behe přesvědčivě směřuje, zní: existuje inteligentní tvůrce, který stál na počátku vzniku neredukovatelných složitých systémů. Jaký postoj k jeho závěru zaujmeme my?

Je důležité si uvědomit, že Michael Behe nedošel k tomuto závěru na základě něčeho, čemu neporozuměl, ale na základě mechanismů, které věda poznala. Nemluví o designu na základě černé skřínky, ale na základě otevřené skřínky. Člověk z primitivní kultury, který uvidí auto, může dojít k závěru, že je poháněné větrem, nebo třeba antilopou, která je uvnitř. Když ale otevře kapotu a uvidí motor, zjistí, že auto nevzniklo náhodou, ale bylo vytvořeno inteligentním tvůrcem. Stejně tak biochemie otevřela „kapotu“ buňky, zjistila jak funguje a tak můžeme vidět, že byla stvořena Tvůrcem.

část článku převzata z (http://www.freewebs.com/paprsek/pasticka.htm)